Jak se poslední dobou opět ukazuje, není onen známý český odezdikezdismus ani zdaleka minulostí. Dodnes platí měrou vrchovatou, že jsme my Češi přímo přeborníky na změny svých postojů, které zastáváme.
Prostě jsme jednou zastánci toho, abychom se pak záhy změnili v zastánce třeba i naprostého opaku. A tak jsme po dlouhých letech podporovaného či přinejmenším akceptovaného socialismu nabrali v devětaosmdesátém roce směr kapitalismus, abychom dnes už zase, byť ne otevřeně, mířili ve svých názorech zpět k socialismu.
Nevěříte? Pak asi nesledujete to, co se v naší společnosti odehrává. Když totiž padl socialismus, tradovalo se, že budeme podnikat, pilně pracovat a díky tomu se i dobře mít. Tedy že bude už skutečně platit ono socialistické ‚kdo nepracuje, ať nejí‘. A i když jsme si v oněch letech museli skutečně pořádně utáhnout opasky, naše společnost to ustála. Zatímco dnes?
Dnes začaly růst ceny. Za což – což ale nikdo nechce přiznávat – si můžeme do značné míry sami svým životem v předchozích letech, kdy jsme si žili nad poměry. A co rázem chceme v měřítku přímo masovém? Aby stát zastropoval ceny, aby nám stát přidával, zkrátka aby se postaral. Zatímco my uděláme pro zlepšení své ekonomické situace co? Zřejmě nic. Co bychom dělali? Přidala nám vláda premiéra Sobotky, která neměla na konci svého vládnutí problém s tištěním nekrytých peněz v zájmu ‚zdravé inflace‘, opakovaně jsme si na dluh polepšovali za vlády premiéra Babiše. A proč by tedy zřejmě neměla pomáhat nám ‚nebohým‘ i dnešní vláda, byť zase na dluh? Vždyť co je nám lidem do státního dluhu? My se přece chceme hlavně mít dobře. A po nás potopa.
A tak prý mají tři čtvrtiny našinců v současnosti nárok na aspoň nějakou sociální dávku. A jenom každý čtvrtý má žít za své a živit tedy zbytek naší společnosti. Ze které by měli zjevně Marx, Engels a Lenin radost.
