V mezinárodním systému operujeme se státy, které jsou do jisté míry v mnoha ohledech odlišné, ať už se jedná o jejich rozlohu, počet obyvatel, vojenský vliv či ekonomický rozvoj. Z hlediska několika kategorií moci pak můžeme státy rozlišovat na tzv. hegemony, velmoci, regionální či střední mocnosti a malé (slabé) státy. Koncept regionální mocnosti je v mezinárodních vztazích používán často, avšak mezi vědci neexistuje jednoznačná shoda na tom, jak regionální mocnost definovat.
Všechny suverénní státy si jsou právně rovny, ale důležitým faktorem v mezinárodním systému je schopnost států využít své prioritního postavení na světovém trhu ve smyslu distribuce určitých materiálních zdrojů, které daná země vlastní. Tento fakt určuje tzv. relativní moc státu. Regionální moc lze určit pomocí několika kritérií: geografickou polohou státu, tedy jestli je stát součástí daného regionu. S tím můžeme spojit také převahu materiálních prostředků. Prvky materiálních prostředků moci státu jsou například armáda, silné ekonomické postavení nebo demografie. Tyto charakteristické body můžeme chápat jako prostředky, kterými stát demonstruje svou moc vůči sousedním státům. Dále pak je důležité, aby regionální mocnost byla uznána okolními státy v regionu, popřípadě i světovými mocnostmi. Tento stát si musí být vědom i závazků, které jsou spojeny s nastolováním a udržením stability v regionu, a aby nebylo její postavení jinými státy s podobnými ambicemi zpochybňováno. Tato skutečnost by mohla přispět ke stabilitě tohoto regionu a mohl by se tak stát lépe předvídatelným.
Jedním z mnoha přístupů je například snaha posuzovat regionální mocnosti z hlediska jejich ekonomické stránky. Ten definuje regionální mocnosti podle velikosti jejich trhu čili podle populace a velikosti HDP. Takováto mocnost má technologie na vysoké úrovní, čímž je více atraktivní pro vnější investory. Tímto efektem tedy dojde ke zvýšení konkurenceschopnosti jak posuzovaného státu, tak i regionu. Další z mnoha definic hovoří o tom, zdali jsou tyto mocnosti ochotny přijmout toto postavení a spolu s ním i závazky vůči regionu. Regionální regionální mocnost by měla splňovat hned několik podmínek: 1) stát by měl hrát stabilizující a vedoucí roli v regionu; 2) tento stát by tedy měl přijmout roli vůdce nebo stabilizátora a mírotvůrce; a za 3) by měl být tento stát uznán okolními státy jako hegemon, jenž zprostředkovává bezpečnost v regionu. I přesto, že definic „regionální mocnosti“ je nespočet, tak mezi hlavní definičními znaky, kterými by regionální mocnost měla disponovat jsou:
1) formuluje vlastní koncepci o vedoucím postavení v regionu, který́ je geograficky, ekonomicky a politicko-ideologicky vymezen;
2) znázorňuje materiální (vojenské, ekonomické, demografické), organizační (politické) a ideologické prostředky pro regionální́ projekci moci;
3) má skutečně velký vliv v regionálních záležitostech;
4) je ekonomicky, politicky a kulturně̌ propojený s regionem;
5) ovlivňuje významným způsobem geopolitické́ vymezení a politicko-ideovou stavbu regionu;
6) uplatňuje svůj vliv skrze prostředky regionálních vládních struktur;
7) formuluje a definuje společnou regionální́ identitu;
8) poskytuje kolektivní́ blahobyt pro region nebo se významným způsobem podílí na poskytování tohoto blahobytu;
9) definuje regionální bezpečnostní agendu;
10) jeho vedoucí postavení v rámci regionu je uznáváno nebo alespoň respektováno ostatními státy uvnitř nebo mimo region, a to především jinými regionálními mocnostmi;
11) je integrován v mezinárodních a globálních fórech a institucích, kde formuluje nejen své vlastní zájmy, ale snaží se působit také jako zástupce zájmů regionálních.
